©2018 by Ta Veronika. Proudly created with Wix.com

SRÍ LANKA #1

October 30, 2017

V letošním roce jsem měla neuvěřitelně toulavé boty. Na jaře jsem zažila svou zatím nejhustější dovolenou. Nemohu pro ni najít ten správný výraz…nevím, jestli byla nejlepší, ale byla pro mě úplně jiná, objevující a jednoduše neuvěřitelná. Od začátku do konce jsem si psala cestovní deník. Na začátku byl krásný, čistý a rovný, po cestě zpět sice už nebylo ani moc poznat, že jde o deník, ale uchovává zážitky nad kterými se musím již teď usmát.  Tam jsem chvílemi myslela, že pojdu, ale teď jsou to úžasné vzpomínky. To mě také vedlo k tomu to sepsat, jen jsem se k tomu pořád neměla. Když jsem si v něm ale před pár dny listovala, řekla jsem si, že ač je to už přes půl roku, chci a musím to sepsat! Nevím kolik bude dílů, ale myslím, že to bude stát za to!

Jestli se chcete trochu smát, uvařte si ceylonský čaj a začněte číst příhody malé holky v cizím světě.
 

 

1.DEN


Je čtvrtek 2. března 2017 a já letím s tátou na Srí Lanku. Vůbec nevím, jak se to stalo… Teda…vím to moc dobře, ale nechápu, že to vážně klaplo.

 

Celý nápad vznikl někdy v únoru letošního roku. Úplně jiný výlet, jen já, táta a obří batohy. Za měsíc jsem dostala očkování snad na všechno, co existuje. Koupili jsme si stejná boží trička a čekání uteklo neuvěřitelně rychle. Ani jsme se nenadáli a byl tu den D.

 

Při balení batohu jsem vážila snad každou ponožku, a opravdu měl pak batoh na 18 dní při vážení opravdu jen něco málo přes osm kilo. Pro mě záhadným způsobem ovšem celou dobu úspěšně těžknul…ale o tom později, teď už k samotné cestě!

 

Na letiště nás jede celá delegace, koneckonců jako obvykle, ale musím uznat, že čím jsem starší, tím víc jsem za to ráda. Řekla bych, že nikdo z posádky auta nevěří, že se jim vrátíme, my jsme ale zatím krásně čistí a plní optimismu. Ták, pár letištních snímku, sestřička stíhá fotobomby, spousta polibků a pádíme se odbavit. Vše jde až podezřele hladce, v gatu mi dochází, že ač ví o naší cestě půlka školy, asi jsme to neřekli paní profesorce třídní. Tak jí voláme, že už jsme na letišti a letíme za hoďku…, řekněme, že celá moje rodina má štěstí, že mají na naší škole tak přátelský přístup. Tak, teď už poslat jen mamince zprávu, že zatím žijeme, dopít předraženou kávu a šup na palubu. 

 

Sedím v prvním letadle z Prahy do Londýna a jsem nedočkavá jak malé dítě. Letím po hrozně dlouhé době a nemůžu se dočkat až se dotkneme mraků. Na sedadle vedle nás sedí mladá britská dáma a táže se nás, jestli jedeme na líbánky…jakože, co prosím?! A to jsem zrovna měla ještě copánky…ale nevadí!

 

Táta mi už ve vzduchu čte o Srí Lance a já u čtení její historie úspěšně usínám, ach jo… Probouzím se ale celkem brzy a nechávám se fascinovat svítícími pavouky uprostřed tmy. Vidím Londýn, tlak v mých uších mi naznačuje, že přistáváme a já se tiše obávám, zdali stihneme letadlo do Kolomba. 

 

Při běhu na letadlo si ještě kupujeme sandwiche se strachem, že dalších několik hodin budeme umírat hlady. V letadle ovšem zjišťujeme, že máme v ceně tříchodovou večeři i snídani. 

 

Je asi půlnoc našeho času a půl páté ráno času na Srí Lance, „ideální“ čas na večeři. Oba se ovšem i tak úspěšně přežíráme. Teď už je čas dopít první šálek ceylonského čaje a jít spát.

 

Je ráno, teda…pokud to bereme tak, že po probuzení je ráno. Za oknem je modro bez jediného mráčku, letíme kdesi nad mořem. Čeká nás luxusní snídaně. Já mám v břiše tornádo, ale stejně na ni mám chuť. Letíme kolem Malediv. Neustále usínám a táta mě neustále budí. Když ale kouknu z okna, chápu ho…spousta malých ostrůvků posetých palmami a plážemi s hotely na vodě…no prostě nádhera. Přistáváme v Male, na „největším“ z místních ostrůvků (i tak ho podle mě tvoří akorát to letiště), kde nás opouští první část cestujících a my letíme dál. Klesáme, jsme asi 20 minut od cíle a já se vůbec nemůžu dočkat! Vidím úžasně azurovou oblohu a kdyby mě to nezabilo, nejradši bych z toho letadla snad vyskočila…po osmi vyhlídkových kolečkách nad městem úspěšně přistáváme v Kolombu.

 

Ačkoliv mi to přišlo naprosto nereálné, tak jsme se našli. Máme skupinku, průvodce Adama a dokonce i batohy. Shazujeme několik vrstev oblečení, sháníme místní SIM kartu a měníme peníze. Pak už vyrážíme směr Kandy, do města vzdáleného asi 100km, odhadovaný čas jízdy 3h15min, prý se tady jezdí brzda plyn. Už po cestě mi dochází, že se tady asi budu divit vždy a všude. Na silnici čtyři auta v jednom pruhu vedle sebe a dvě vedle v protisměru je tady naprostý standart. Přes neuvěřitelný hluk a světelnou show na silnici dorážíme do prvního hostelu. Jde o krásnou budovu se strašně milými lidmi a spoustou očekáváných i neočekávaných zvířecích obyvatel.

 

Zanedlouho už ležím v hostelové posteli nahoře na palandě, obklopená nebesy proti komárům. Je něco po půlnoci zdejšího času a já mám šílený hlad! No nic, nezbývá mi než se zachumlat do vložky do spacáku a nechat se ukolébat zvuky cikád…a to ještě netuším jak moc budu ten spánek v příštích dnech potřebovat…

 

1/3

 

 

Please reload

Our Recent Posts

NATURAL WEDDING CAKE

September 23, 2019

DATLOVÉ KULIČKY

May 30, 2019

RED LENTIL CURRY

May 27, 2019

1/1
Please reload

Tags

Please reload